Divadlo A P R O P O (Ateliér PROzy a POesie)

Manifest divadla APROPO

      Původní ideou při vzniku našeho divadla bylo divadlo literární. Psal se rok 1998 a takových divadel bylo v té době málo. Od té doby se tato skutečnost změnila a i naše plány tak musely doznat jistých změn. Nelze říci, že bychom se od literárního divadla odkláněli a tím zcela opustily důvod jmenovat se Ateliér PROzy a POesie. Slovo, tedy divadelní či literární text bude i napříště hrát jednu z hlavních rolí. Tu druhou by pak měl hrát člověk, a to ať již jako téma, či jako herec, režisér, výtvarník a nebo divák. Důležitý je pro nás pocit, že za představením stojí lidé. Že jej hrají lidé o lidech pro lidi a lidsky. Naše inscenace by měly být prodchnuty člověčinou. Toto vše by však vždy měla zastřešovat atmosféra. Nepopsatelná nehmotná součást všech dobrých představení, to co si divák jako jediné odnáší domů a díky čemu mu představení a s ním i jeho poselství utkví v paměti.

      Ale vraťme se ještě k názvu. Ateliér PROzy a POesie. Abychom mohli s klidnou myslí dále existovat pod tímto zdánlivě čistě literárním názvem, musíme v něm najít divadelní kořeny, či raději z kořenů literárních rašící korunu PROzy a POesie divadelní, lidské, všeobecné. Když jsem se nad tímto zamyslel uvědomil jsem si, že je to pouze jiný výraz pro všeobecnou dvojtvářnost světa, jako je sen a skutečnost, den a noc, žena a muž. Vzájemně se doplňují, prolínají, jedno bez druhého nemůže být. Každé má své určité vlastnosti a těmi přiživuje i svůj zdánlivý protiklad.

      Z tohoto pohledu tedy prózou myslíme skutečnost. Všední realitu běžného dne, prózu života a smrti, příběhy a vyprávění a také onu nejryzejší člověčinu - lidskost bez příkras, bez umělého přiživování a vykrmování v nadlidi. Naši hrdinové budou normální lidé jako my, i když se budou jmenovat Ježíš, Kleopatra, Caesar, Rudolf II, Julie či Hamlet. Vždy to budou jen a jen lidé se svými strastmi a slastmi svého světa, života a postavení. Bude to svět plný citů, pocitů, prožívání a emocí. Nevšední a krásný právě svojí všedností. Na divadle touto PROzou budou především příběhy, konflikty a usmíření, zrození a smrt člověka. V užším pojetí pak veškeré dění na tradičním jevišti s oponou, portálem a nebo jen podiem uprostřed náměstí. Je to zkrátka divadlo o jakém píše již Lope de Vega, že k němu stačí tři prkna, dva herci a jedna emoce.

      Poesie je jiná. Je snová a těžko lapitelná. Nepopsatelná. Je to bájný svět pohádek. Kouzlo oživlého dřeva loutkářova. Soulad slov veršů a tónů hudby. Duchové, vesmír a jiné světy. Tajemné neznámo které vábí muže k ženám a ženy k mužům. Je to láska ve své nepolapitelné a nepochopitelné moci vábení a souladu. Je to krása. Chvění, které přichází z neznáma a vytlačuje z očních důlků slzy. Je to bušení srdce a je to tajemná atmosféra času, místa, pohledu a setkání. Setkávání lidí nad pravěkým ohněm. Okamžik, kdy ruce vylétnou aby tleskaly a děkovaly. Jsou to lidé, kteří se slovy Jana Wericha "smíchem potácejí jako bárky ve vichřici srandy." Je to kouzlo dne, kdy dítě pozná, že chce být hercem a jde za svým snem bez koruny v kapse. Je to divadlo samo o sobě. Je to genius loci každého místa. V našem užším pohledu na POesii, tedy poesii divadla to pak jsou především předstvení, která se snaží tohoto genia loci následovat. Vycítit jeho moc a představením jej nezničit, ale naopak povýšit na spolutvůrce a spoluhráče. První představení našeho souboru Pašije vznikl přesně takto. Přišel jsem na dvoreček, v dáli byla vidět Loreta, Petřínská rozhledna a Hrad, na dlážděném dvorečku stál jen strom a malá kaplička a z toho prostoru dýchal pašijový příběh. POesie, značí především soulad pramenící z jednoduché a přitom nepochopitelné skutečnosti, jakou je rým či hudba a končí v souladu člověka s člověkem, přírodou, tajemnými silami, souladem příběhu a místa a hlavně souladem jako takovým.

      Vezmeme-li v úvahu i zkrácenou podobu názvu, kterou ostatně užíváme častěji, tedy APROPO, máme zde slovíčko, které je jakousi obyčejnou spojkou, či jakýmsi slovním vykřičníkem. Apropo…už jste viděli, slyšeli, cítili… Chceme vás upozorňovat na neznámé, nebo spíš dávno zapomenuté. Chceme čerpat nejen ze současnosti, ale i z minulosti. Z dědictví našich předků, z tradice lidové, tradice historické a třeba s i z těch dávno zapomenutých rituálů, ze kterých prý kdysi divadlo začalo. To vše v souznění s naší dobou, lidmi a přírodou, neboť cokoli by se příčilo přírodě, příčilo by se i lidem. Tento náš vztyčený prst Apropo…už jste… se bude prolínat jak poesií, tak prozou. Budeme Vám upozorňovat na zapomenuté hry, objevovat vám nové, odkrývat krásu veršů i obyčejného lidského vyprávění, budeme vás upozorňovat na skrytá kouzla různých míst a příběhy vepsané dávnými časy do kamenů, dlažby, omítek a stromů kolem nás. Budeme se snažit býti vašimi průvodci na cestě za lepším světem, který snad již brzy vystoupí ze snu potažmo poesie do prozy, potažmo skutečnosti a nový svět bude naplněn i ve své prozaičnosti poesií.


      Filip Jan Zvolský

Kontakt | Partneři